Dívčí blog o lásce a víře. Líbající

Jakub

19. dubna 2007 v 20:14 | miska
Pro holky to bylo dost zklamání jak se hned na úvod vyjádřili. Mě to bylo nakonec celkem fuk. V tý době sem si myslela že všichni kluci jsou s prominutím "debilové". No taky jo, ale ne všichni. Tak tedy. Šli jsme si sednout až nahoru na tribunu, abychom jí pěkně viděli. Pod náma byl ještě někdo. Sestřenka nám prozradila, že jeden ten kluk je "Mája". Znala jsem ho jenom z chatu od vidění. Ten druhý se jmenoval Jakub. A ještě tam s nimi byla nějaká holka. Z toho ty dvě nebyly zrovna nadšený. No ale co se dalo dělat.

Když trénink skončil šli jsme zase pěšky domů. Do naší rodný vísky to máme asi 1 km cestou okolo řeky. O víkend měli holky v plánu jít na liďák. To byl klub ve městě. Bylo to poprvé kdy jsem se k nim já a Péťa přidali. Dovolim si i říct že sem spíše abstinent. Pití mi vůbec nechutná a to ani pivo ne, což ostatní nemohou nějak pochopit. Já tomu neholduji. Jenže to jsem si jenom myslela. Tenkrát jsem myslela jak to mám pod kontrolou, ale bohužel nebo bohudík neměla. Když už jsem měla teprve druhou skleničku, chtělo se mi strašně na záchod. Razila jsem si cestu mezi těmi svíjející se těly nejbližší cestou na záchodky. Všude duněla muzika a mě se najednou udělalo pekelně špatně. K cíli mé cesty už jsem se nedostala. Začala jsem neovladatelně zvracet přímo tam.

Málem jsem do toho všeho ještě upadla, kdyby mě kdosi ze zadu nezachytil. V tu chvíli sem ho moc nevnímala. Hlavou mi letěli jenom věty typu: "Je to v prdeli", "sakra to je trapas" a podobně. Když jsem se jakž takž vzpamatovala konečně jsem se podívala na svého zachránce. Tak v tuhle chvíli bych se nejradši neviděla. Nedívala jsem se do těch nejkrásnějších oříškových očí co znám nikomu jinýmu, než Jakubovi. Bez mrknutí oka mě odvedl ven na vzduch. Ani jsem mu nestačila poděkovat a už se přiřítili i ty moje povedený kámošky. No podívejme! Já tu mam trapas jako poleno a oni se ještě smějou. "Teda to bylo rodeo, na tebe tu jen tak nezapomenou" smála se Míša. "Hele a nebylo to teprve druhý?" Tak to byla zase moje vypečená sestřenka. Všimla si totiž Jakuba jak mě stále podpírá. A tu šanci jak se seznámit na úkor mě si jen tak nehodlala nechat ujít. "Ahoj já sem Dana no a tohle je moje sestřenka, pařila dneska poprví" dodala ještě pobaveně. Jediná Péťa se mě zastala: "No i velkejm rybám se to někdy nepovede viď Danuš!" Teď jsme se bavili zase pro změnu na úkor jí. Péťa si totiž pohotově vypavila předešlý mejdan u nich doma. Tenkrát to nezvládla zase Dana. K mému překvapení se teď Jakub zasmál. To už sem ale víc rozjímat nemohla protože Dana zavelela k odchodu. Za to Pétě vděčná nebyla.

Druhej den sem měla pocit že mám místo hlavy střep. Tak na další liďák už mě nikdo nedostane. Určitě ne po tom trapasu. Ach jo. Já to vždycky tak zbabrám. Teď určitě Jakub někde venku pobaveně vypráví kterak jedné chudince co pařila poprvé zachránil málem život. Ale co nemůžu se tim trápit věčně. Aspoň ne teď, to už na mě zvonila Petra ať jdu ven. Rychle jsem na sebe hodila mikinu Nike trochu se přečísla a pádila honem dolů. Vzali jsme to procházkou kolem našeho hřiště. Celou cestu mě Petra uklidňovala, že to zas tak strašný nebylo. Ale moc sem jí to nevěřila. Vlastně ani ona ne.

Zašli jsme si pro limonády a sedli si ven. V tu chvíli jsem si ani neuvědomila kde se to nacházíme, tudíž sem nemohla vzít ani zpátečku a že bych jí v příštím okamžiku hrozně ráda vzala. Do brány totiž vjížděl Jakub!! A do prčic, co teď? Petra si ho všimla taky ale poněkud pozdě. Neměli jsme jak vzít roha. Jenom jsme čekali co bude dál. Nejdřív se pozdravil s pár přáteli co už do sebe delší dobu lili pivo. Potom se otočil a spatřil mě. Nejdřív se zdálo že mě přehlídl, ale bohužel. Takový štěstí zase nemám. Chvíli si mě měřil od hlavy k patě, a potom se dokonce usmál. Opřel kolo, něco zamumlal směrem k jeho partičce a šel k nám. Kdyby mě Petra nechytla rychle za ruku, asi bych vypálila jak ohnivá střela. "Ahoj" prohodil jako bychjom byli staří známý. "Ahoj" odpověděli jsme i my sborově. "Já dojdu ještě pro pití" řekla směrem ke mně Petra, ta zrádkyně. Ona mě tam kliďánko nechala. Jakub si mezitím přisedl ke mně. "Tak co? Už je ti dneska líp?" zeptal se. "No popravdě ještě hůř" odpověděla jsem. Nejdříve se zasmál a potom dodal. "To znám. Když sem pařil já poprvé bylo to ještě horší než u tebe" "Cože? Tys taky…" nedokončila jsem. "Jo přesně. Jenže já u toho ještě stih pozvracet bývalou spolužačku co jsem byl do ní celej udělanej." Tak na tohle se nedalo nic říct. Přes všechny rozpaky jsem musela uznat, že byl na tom opravdu o dost hůř. Z našeho veselého smíchu mě vytrhla Petra že už bychom měli jít. Ještě jsme se rozloučili a on mě stihl pozvat na další liďák. No vlastně proč ne? Takhle to tenkrát začalo.

Sedím na rantlu lavičky a čekám kdy se objeví. Má dnes nějaký spoždění. To už zdálky vidím postavu ve světlých džínách a černé košili. Tahle mu strašně sekne. Vypadá v ní hrozně sexy. To už je skoro u mě. Seskočím z lavičky, uslyším "ahoj" a on mě chytá okolo pasu a přitahuje si mě blíž aby mě mohl políbit. Po minutě vítání se zeptám jak se mu vede. "Teď už super" odpoví mi a já se ho chytám za ruku a jdeme se projít do nedalekého parku. Cestou si líčíme novinky a blbneme spolu. Je skvělej. Jsem strašně ráda, že jsem tenkrát na ty pomluvy o něm nevěřila. Každý mi řekl, že po měsíci se se mnou stejně rozejde. Dělá to tak pokaždý a potom si najde novou holku. Nevím proč, ale mám pocit že se mnou to je jiný.

Sedáme si na lavičku a jenom tak mlčky se na sebe díváme. Příde mi, že v jeho očích je něco divného. Něco co mi na něm nesedí. Něco nového. V tom mě políbí. Dlouze a jakoby jinak. Jako naposled!! Při tomhle pomyšlení mě zamrazí. Pozná že se něco děje. Odtáhne se a zeptá se: "Děje se něco?" "Já nevím příde mi, že na totéž bych se měla zeptat já tebe?" řeknu co si myslím. "No se mnou je všechno v pořádku." Řekl to takovým divným tónem. "Opravdu" ujistím se ještě. "No vlastně něco by tu bylo, ale…." řekne. "Co ale?" zeptám se. "Nevím jak bych ti to měl říct abys to pochopila správně" "Tak ven s tím, neboj já to pochopím" dodám mu odvahy. "Víš trochu jsem o nás přemýšlel a myslím si nebo….mám prostě pocit, že bychom se měli rozejít" vykoktá nakonec. "Cože?" tohle na mě působí jako studená sprcha. "Ne nemyslím jako úplně, jenom dočasně. Potřebuju trochu oddych." "Oddych? A to myslíš jak? Jako oddych ode mne? Jaks mi tohle mohl udělat? Po tom co jsem nedávala na rady ostatních, že mě po měsíci stějně necháš jako ty ostatní?" to už se nemůžu ovládat a po tváři mi tečou proudem slzy. Jakub jenom bezradně pokrčí rameny. "Takže to byla pravda?" zeptám se. "Já nevím. Já tě doopravdy miluju. Nemůžu za to." Odpoví. "Takže ty za to nemůžeš? A kdo teda?" to už jsem se neovládla a dokonce vyskočila z lavičky. "Tak kdo řekni mi to, já snad? Já za to můžu. Nenávidím tě, nenávidím." Křičím už v běhu. Přes slzy ani nevidím na cestu. Vnímám okolo sebe jenom chladný vítr. Potom vrážím do nějakého pána s jezevčíkem. Nezkoumám jestli jsem ho třeba nepovalila. Ani se neomlouvám. Ještě slyším rychlé kroky jak utichají spolu s Jakubovo voláním.

Když jsem doběhla domů byla už tma. Jdu do koupelny a namáčím si obličej ve studené vodě. Příjemně chladí moje rozpálené tváře. Kdyby mi tenhle běh měřili musela bych udělat nový rekord. Nohy mě bolí, mám je celé napuchlé. Lehnu si do postele a hned usínám. Probudila jsem se až pozdě večer. Zvednu se z postele a jdu se podívat kde jsou naši. Oba sedí v obýváku a koukají na nějaký film co mamka přinesla z půjčovny. Hned jak se moje rozježená hlavy vynoří ve dveřích, ptají se co se mi stalo a kde sem se tak zřídila. Nemám náladu si u někoho vylívat srdíčko a tak jen něco zabrblám a oni mě propustí. Podle opuchlých očí mamka asi pozná, co se mohlo přihodit a tak mě dál nezpovídá a milostivě propustí. Jsem jí za to vděčná.

V koupelně si natočím vanu plnou horké vody a ležím tam asi hodinku. Vodu okolo ani nevnímám. Kdyby byla horká nebo studená je to úplně jedno. Vnímám jenom tu tupou bolest hlavy. Z tohoto stavu mě probere mámino ťukání na dveře, že jsou tu i druzí co čekají na teplou koupel. Vyndám špunt, osuším se, vyčistím zuby a ještě se namažu nočním krémem. Vlasy nechám rozpuštěné a po pěti minutách přenechám koupelnu už trochu nervózní mamce. Lehnu si do postele a sáhnu po románku co jsem si včera půjčila. Stihla jsem ho přečíst už do poloviny, ještě včera bych ho doslova "žrala", ale teď ho jenom znechuceně odhazuji a při zhasínání šeptám: "Jsou to lži, jenom samé lži". Ráno mě probudí ostrý hvizd budíku. Ale ne musim vstávat do školy. Z toho zrovna nadšená nejsem. Pomalu se doloudám do kuchyně, kde už mamka pilně připravuje snídani. Do ruky čapnu suchý rohlík a jdu se oblíct. Ještě trochu kultury v koupelně, vlasy svázat do ohonu a je to.

Péťa už na mě pomrkává ať jsem statečná a nic nedám znát. Večer jsem jí ještě volala co se stalo. Holkám to určitě neřekla v tom můžu mít důvěru. Na jejich chlácholivé kecy nejsem totiž vůbec zvědavá. Ale to k nim už přicházím: "Ahoj" pozdravím neurčitě. "No čááu tak jaký bylo rande včera??" ptá se Míša. "Bylo senzační" odpovím nabroušeně. "Ale copak, že by tě nechal?" no jo Dana si nezapomene rejpnout. "A co ty můžeš vědět?"zeptám se bojovně. "no Alena od nich ze třídy slyšela kluky jak mluvili o tom že je Jakub zase volnej"odpoví tou její bezelstností. "Jo je volnej, tak teď už to víte a můžete mě nechat na pokoji" řeknu s novým přívalem zlosti a odkvačím pryč. Husy pitomí, proč maj vždycky pravdu? "Auuu" vyjeknu. Knížky se mi rozletí po chodbě a já zjistím že jsem do někoho vrazila. Když zvednu hlavu abych se omluvila nebo mu případně vynadala, bojovnost mě přejde. "Ty?" zeptám se pohlížejíc Jakubovi z příma do očí. "Jo já. Nemohl bych s tebou mluvit?" zeptá se. "Tos uhod, nemohl."odvětím a mám se k odchodu. V tom mě ale zachytí a přitáhne k sobě blíž. Ráno použil ten parfém co jsem mu dala nedávno k Valentýnovi. Je to nádherná vůně. Tak smyslná až se mi zatočí hlava a málem upadnu. Ale jeho sevření je silné, přesto jemné. "Je ti něco?" zeptá se starostlivě. "Jo je a za to můžeš ty" a zase utíkám pryč jako malá holka.

Holky se opravdu snaží. Asi si uvědomili, že by si kamarádky měli pomáhat a nebo jim to Petra taky řádně vysvětlila. Je to možný. Ta se jen tak nedá a už dřív říkala že se jí jejich chování nelíbí. Ale v jednom mají pravdu všechny. Nemá cenu se jenom trápit a být pořát zavřená doma. Chodíme na liďák, do kaváren na drby a že jich je požehnaně poslední dobou. Oblíbené téma Poláček je takřka nevyčerpatelné. Potkávám i jeho. Jakuba. Pokaždé se pokusí o rozhovor ale nikdy neuspěje. Prostě se mu už nedokážu podívat do očí po tom co mi udělal.

"Crrrrr" povyskočím leknutím. Sakra usnula jsem. Přede mnou je otevřený časopis Top dívka. Poslední dobou jsem hrozně unavená. Sejdu ze schodů a jdu se podívat kdo to je. Venku prší jako z konve. Otevřu dveře a úplně stuhnu. On. Jakub. Nepřestane mě trápit. "Co po mě ještě chceš?"zeptám se. "Prosím musíš mě vyslechnout"odpoví. V jeho hlase je taková naléhavost. Stojí tam celý promočený, jeho vlasy už nejsou nagelované jako když vyšel z domova. Stékají z nich pramínky deště a kapou na venkovní schody. Bílou košili má na sobě těsně nalepenou takže je vydět jeho krásně vypracované tělo. V pravé ruce drží kytici růží krémové barvy. Přesně ty co tolik miluji. "To nejde" odpovím a chystám se zabouchnout dveře. On je ale rychlejší a zadrží je "Počkej nedělej to prosím…" poslední slovo už zazní přidušeně za dveřmi. Povedlo se mi je zavřít. "Otevři! Musíš mě vyslechnout. Není to tak jak si myslíš" křičí. "A jak můžeš vědět co si myslím?" opáčím. "Nevím to ale chci ti to vysvětlit, miluju tě, miluju…" to už sedím na chladné zemi opřená o dveře a slzy mi stékají po tváři. "Lháři" zakřičím "Proč mi tohle děláš? Neříkej to mlč!!!" "Říkám to proto, že je to pravda, nechci tě ztratit, já tě nemůžu ztratit, protože tě miluju, slyšíš mě miluju!" chvíli sedím a z toho šoku se nemůžu vzpamatovat. "Vypadni, vypadni odsud! Už nikdy tě nechci vidět rozumíš? Už nikdy!!" hlavu bořím do dlaní a ještě vzlykám. Uslyším bouchnout vrátka. Je pryč. On je pryč! Ale proč to tak bolí? Chtěla jsi aby odešel a teď když je opravdu pryč… To už se zvedám, otvírám dvěře a běžím ven. Studený déšť mě hned celou promočí. Ostré kapky mi bodají do tváře. Podívám se na jednu stranu a potom na druhou. Nikde není oprvadu odešel. Definitivně jsem ho ztratila. "Jakube" zakřičím. Nic. "Jakube" to už jenom šeptám.

Ucítím teplo na mé ruce. Je tak krásné a tak známé. Otočím se. Stojíme tam. Teď už mokří oba. Jeho oči jsou tak smutné. "Měli pravdu" prohodí. "V čem?" nerozumím. "V tom že každou za měsíc nechám. Ještě do nedávna jsem nevěděl a nechtěl si to připustit. Teď už vím. Tys mi to řekla. Bojím se. Bojím se že něco zkazím. Že se mnou nebudou ty holky šťastný a samotný je to přestane bavit. Proto jsem z toho nakonec vždycky vycouval. Ale tobě to nemůžu udělat. Tobě ne. Tys mi ukázala, že to zvládneme spolu." A mě konečně dochází co tím chtěl básník říci. Poprvé v životě to cítím. Nemůžu ho v tom nechat. A proč bych vlastně měla vždyť já ho… "Jakube miluju tě" zašeptám. "Ne neříkej to. Já tě miluju…" namítne. "Ne já tebe. Chápeš to? Milujeme se oba, tak proč nejsme spolu?" zeptám se. "Protože… protože jsem debil" odpoví. To už nemůžu a musím se rozesmát. "Jsem ráda že ti to došlo" zajíkám se smíchy. "No nevim proč se směješ, vždycky si říkala že všichni kluci jsou …." Nedopoví protože mu přiložím prst na rty a řeknu: "Ale ne všichni, ty mezi ně nepatříš." To mu už stačí, víc nevydrží, obejme mě a políbí. Je to dlouhý polibek. Cítit jeho rty po tak dlouhé době, je jako déšť na Sahaře. Beru si od něj co nejvíce a on mi toho také moc dává. Jako by mi chtěl vynahradit jediným polibkem to všechno. Jako by měl být ten poslední…. Počkat! Teď mě napadá, že na každém konci něco nového začíná. A je to pravda!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama